Po besedě v Bukovci jsem ještě stihli Zbigniewu Czendlikovi položit pár otázek.
Mám už dlouho takový pocit, že hlavně tady u nás vymizeli džentlmeni. Babička se vleče s taškami, mladí chlapi ji míjejí. Řádové sestry se tahají s bednami jablek a hlouček mužů je sleduje. Kamarádka mi řekla, že v Jablunkově jí v zimě auto pomohou roztlačit jedině ženy. Co se to děje z muži?
To není jen problém tady u vás. Musím říct, že šarm a džentlmenství se vytrácí obecně. Kdysi jsme potkávali muže a ženu vedoucí se za rameno, za ruku. Dnes je to vzácný úkaz.
Jakoby se od sebe vzdalujeme. V našich mezilidských vztazích doba ledová. Svět se sice díky sociálním sítím zmenšil, ale lidsky odcizil. Lidé trpí deficitem lásky a pomazlení. A držet se za ruku byla určitá forma mazlení.
Dá se s tím něco dělat?
Pokouším se o to. Mluvím k lidem, snažím se v nich zažehnout tu jiskru.
Lidé se do kostela neženou, kázání jim přijdou nudná, stále dokola. Neměli by faráři více promlouvat o běžných věcech? O tom, co lidi trápí. O tom, co by pro spokojené společné soužití měli dělat jinak? Třeba, jak neotravovat život sousedům tím, že špatně topí?
Samozřejmě. U nich to začíná. Použil bych přirovnání. Učitelka dějepisu by také měla začínat dějinami obce, poté kraje, své země a až potom zbytku světa.
I faráři by měli hovořit o tom, co je nám nejbližší, co je nám srozumitelné.
Nuda zabíjí všechno. Když se spolu partneři nudí, nemá to žádnou budoucnost. Musíme jim naslouchat. V kostele nemusí být nuda. A když nuda, tak krátká.
Nepřijde vám špatné, že když člověk spáchá hřích, dostane za trest pár otčenášů a stačí to. Otřepe se a dělá zle znova. Vždyť ty otčenáše nejsou zase tak náročné. Zvlášť na vesnicích, kde většina lidí chodí do kostela, nejsou zrovna ty nejlepší vztahy. Zvláštní.
Máme dvě oči proto, abychom to jedno mohli přimhouřit. Nikdo není dokonalý. To, co je pro jednoho špatné, může být pro druhého dobré.
Stačí se dívat jiným pohledem. Někdo žije ve vztahu se ženou, s kterou já bych nevydržel ani hodinu a vyhovuje mu to.
Nikomu nevnucuji svoji představu. Každý potřebujeme něco jiného. Jsou ženy, které chtějí vůdce a nevadí jim, že je občas vyliská. Takhle jsou spokojené.
A vůbec, lidé teď dávají najevo, že jim vyhovuje autokratický systém. Chtějí vůdce, který za ně bude myslet a oni se budou pást jako ty ovečky.
Jak odpovídáte, když se vás lidé ptají, proč Bůh dopouští zlo?
Přiznávám, že nevím. Myslím si, že ve většině případů si za neštěstí můžeme sami. Obvykle totiž hledáme příčinu našeho neštěstí jinde.
Největší příčinou našeho neštěstí jsme my sami. Nikdo mi tak nemůže ublížit, jako já sám sobě.
Kde se bere to šílené lpění na majetku, které znesváří někdy na život a na smrt blízké, rodiny, přátele?
Lidi od nepaměti žene touha mít toho víc, než mají. Žene je do různých konfliktů doprovázená závistí. Tvrdím, že není špatné toužit a ani závist někdy není zlá, když mě někam posouvá, motivuje.
Horší je, když naopak dělám vše proto, aby se tomu, co se má lépe, dařilo hůř. Ubližuji, pomlouvám. Není to fenomén současnosti. Svět se mění, ale člověk ne.
Jak vnímáte situaci kolem uprchlíků a současné dění v polské církvi?
Dám vyhýbavou odpověď. Ke složitým tématům, která lidi rozdělují, se nechci vyjadřovat. Navíc to moc nesleduji, jen se občas mrknu na internet.
Proto nejsem ani fundovaný ani znalý toto komentovat. Ať si každý má názor, jaký chce, nikomu nevnucuji svůj.
Proč si kazit náladu a řešit složité problémy, které stejně nevyřešíme? Na to jsou jiní. Zavázali se, že se jim budou věnovat a jsou za to placeni. My máme dost svých.
Někdy jsem zaskočená z toho, jak se lidé, především na vesnicích zle chovají ke zvířatům. Někteří tvrdí, že nevidí důvod s nimi lépe zacházet, protože nemají duši.
Hloupost. Od té nejmenší mouchy po velrybu, všechno jsou to boží stvoření. Pokud ke zvířatům nemám úctu, tak nemám úctu k Pánu Bohu. Celý svět, nejen zvířata, ale i příroda, kopce, louky, lesy, to všechno je boží chrám a my bychom tak k němu měli přistupovat.
Zbigniew Jan Czendlik (53), řečený Zibi, je římskokatolický kněz. Narodil se v Polsku, ale léta žije u nás. Po dokončení teologických studií byl v roce 1992 vyslán do Česka, od roku 1993 působí v Lanškrouně. Je mediálně známý, přátelí se s mnoha celebritami v čele s Lucií Bílou.
Komentáře
