JABLUNKOV Minulý pátek se v Centru pomoci sv.Rafaela konala zajímavá a poučná beseda. Hlavní hrdinkou byla Lenka Bromková – malířka, která maluje ústy. Součástí byla i výstava jejích obrazů.
Lenka Bromková se narodila s mozkovou obrnou, takže od malička je odkázána na péči druhé osoby a na vozík. Do čtyř let žila s rodiči, než se rozvedli. Pak ji dali do ústavu. Od roku 1991 až do roku 2009 žila v Domově Svaté rodiny v Praze, kde si doplnila vzdělání. I když je fyzicky postižená, mentálně je na tom jako zdraví lidé.
Vzpomínky na dětství
Za totality ty ústavy byly nic moc. V pokojích bylo hodně lidí bez rozdílu věku a postižení. Dětství jsem strávila v jedné velké místnosti, ve které bylo třeba až devět postelí, bez žádných závěsů. Nemohla jsem si s nikým pořádně popovídat, protože jsem se dostala mezi mentálně postižené. Každý mohl vidět každého i při přebalování. Bylo to strašné, nikomu bych to nepřála. Naštěstí jsem měla hodnou babičku, která to všechno chápala a snažila se mi podle možností pomáhat. Návštěvy byly povolené jen jednou za měsíc, a to na pár hodin. Dlouho mi trvalo, než jsem přesvědčila sestřičky, že mentálně jsem na tom dobře. Na vlastní žádost jsem si doplnila alespoň základní vzdělání. Jak šel čas, tak se začala moje situace postupně měnit. Už to tak nebylo přísné, jak na začátku. Babička si mě brávala na víkendy k sobě domů. Pro mě to byla příjemná změna, protože jsem nemusela jen ležet v posteli, dívat se do stropu a přemýšlet, proč tady na tom světě vlastně jsem. Jak se začala měnit politická situace, tak se začalo objevovat víc a víc možností pro postižené. Na začátku 90. let jsme se s babičkou díky motolským doktorům dozvěděly, že jedna řádová sestra začíná budovat domov pro tělesné a kombinované postižení. Babička neváhala a hned se tam rozjela se žádostí o přijetí. Měla jsem štěstí a do domova jsem se dostala. Byla to docela příjemná změna.
Jak jste se dostala k malování?
Zhruba v 16 letech učitelka z domova sv. rodiny, kde jsem v tu dobu žila, mi navrhla, že bych mohla zkusit malovat pomocí úst. Zpočátku jsem si jen tak hrála a krátila si čas dnů v ústavu. Po 18 roce jsem potkala asistentku, která se stala mou dobrou přítelkyní a ta mně přivedla na myšlenku malovat pro organizaci UMUN (UMUN – celosvětové sdružení malířů, kteří malují ústy nebo nohama) Postupně jsem nalézala svůj talent a malování začalo být mým koníčkem, u kterého jsem si psychicky odpočinula.
Jak jste se dostala do UMUNu?
Rozhodla jsem se oslovit organizaci, která měla kontakt na UMUN, poradili nám, co všechno mám udělat, abych se tam mohla dostat. Poslala jsem tam stručný životopis, jeden obraz, lékařskou zprávu a jaké mám dosažené vzdělání. Poté následovala doba čekání. Jelikož jsem vůbec nevěřila, že bych se mohla do této celosvětové organizace dostat, tak jsem na to tak trochu pozapomněla. Jak velké bylo mé překvapení, kdy asi zhruba po roce, mi vedoucí české pobočky organizace UMUN sdělila, že jsem byla přijata v roce 2001 do sdružení, které má sídlo v Lichtenštejnsku. Jednou za tři roky se sdružením podepisuji novou smlouvu. Namalované obrazy odesílám jednou ročně do pobočky v Praze, která je pak posílá do sídla organizace v Lichtenštejsku. Na základě toho mi každý měsíc přichází stipendium.
Jaký byl rozdíl mezi technikou malování prvního obrazu a toho jak malujete dnes.
Zkoušela jsem vodovky, tempery, tužku, olej i tuž. Zůstala jsem u akrylu, stále jej objevuji a zdokonaluji svou techniku. Možná pro zajímavost jsem jako podložku zpočátku používala velký tác, na který se nalepil papír a držel mi ho asistent. A také jsem si u babičky malovala na pivní tácky, to byl můj začátek.
Kolik času strávíte malováním jednoho obrazu.
Jeden obraz maluji 25, ale i 50 hodin, záleží to na náročnosti.
S malováním obrazů vám pomáhá asistentka.
Ano, s malováním mi musí pomáhat asistent, pro mne je velmi důležité, aby měl cit pro barvy a estetiku. Jsou fajn i nějaké vědomosti, které mi může předat. Také je důležité, aby asistent respektoval mé fyzické možnosti tvorby.
Jak vypadá taková spolupráce, co potřebujete připravit, nachystat, jak si třeba určujete míchání barev?
Používám pevný pojízdný stojan, který mi asistentka přiveze před obličej. Maluji na sololitové desky, na plátno se mi špatně maluje. Potřebuji, aby podklad byl pevný. Jinak klasika, štětce, voda, barvy. Štětec s barvou mi asistentka vkládá do úst. Barvy si míchám podle tématu, buď asistentku přímo navedu, nebo ona sama vycítí, co je potřeba. Vše spolu vždy konzultujeme.
Jaké náměty nejraději malujete?
Ráda maluji přírodu, květiny, louky, kytice, zátiší…poslední dobou mám chuť malovat zvířata.
Jaký je váš nejoblíbenější obraz a proč?
Je jich víc, většinou to souvisí s obdobím mého života, kdy obraz vzniká. Pocity mám vmalované v obrazech. Mám ráda třeba obraz Kytka pro babičku. Velmi mne bavil obraz Hra stínů.
Některé vaše obrazy jsou označené jako neprodejné. Víte už při malování, že to je ten, který si určitě necháte?
Ne, nevím. Během malování vzniká vztah mezi mnou a obrazem. Do každého obrazu vkládám své vzpomínky. Citová vazba vzniká i často tak, že obraz vidím po delší době a najednou si vybavím vzpomínky na to období svého života, a tak si ten obraz toužím uchovat.
Jsou i obrazy, u kterých si řeknete, že tento nesmí nikdo vidět?
Ještě se mi to nestalo. Teď jsem dokonce dala zarámovat obrazy i z počátků tvorby. Jeden ležel dva roky ve skříni, ale nakonec se domaloval. Obraz s vodopádem jsem domalovala až po roce, poslala jsem ho do UMUNu, byl hodnocen velmi vysoko a byl zařazen do kolekcí kalendářů a jiných jejich produktů.
V současné době Lenka Bromková žije v Mostech u Jablunkova sama v domku. Toto si může dovolit díky péči charit a soukromých osob. Zvládat tlak každodenní reality jí pomáhá víra. Je věřící členkou sboru Církve Bratrské.
Jak jste si zvykla na život v nejvýchodnější části republiky.
Spíš jsem si zvykala na místní nářečí. Většinou nerozumí lidé mně, rázem jsem byla v opačné pozici. Těch příhod s jazykem bylo víc než dost. Třeba – idymy na pole – já si říkala – co tam na tom poli budou se mnou dělat. Idym po chlyb do sklepu – tady se ve sklepě kupuje chléb? Je tu fajn. Okouzlila mne příroda. Rozhodně bych za město neměnila. Našla jsem tu přátelé, kteří mne berou jako plnohodnotného parťáka, což je pro mne velmi důležité.
Jaké máte v současné době plány?
Nějaké konkrétní nemám. Kromě malování bych možná chtěla napsat knížku, ale ráda bych dělala osvětu ve školách, aby se změnil pohled už od dětství na osoby s těžkým tělesným postižením.
Pro všechny přítomné na besedě to byl velmi silný zážitek. Lenka je důkazem toho, že i přes svůj velký tělesný handicap se snaží užívat život, jít za svým cílem. Je to inspirativní osobnost, ze které by si mnozí z nás měli brát příklad.
Komentáře
