JABLUNKOV V Jablunkovském informačním centru se minulý týden uskutečnila beseda s Renatou Zogata, která strávila deset měsíců na misi v Tanzanii. Popovídali jsme si s ní o pobytu v Arice.
Proč ses rozhodla odjet na misi pomáhat, proč zrovna Afrika…
Stát se dobrovolnicí v Africe byl můj dětský sen. Vždy jsem měla touhu dělat něco užitečného a smysluplného pro druhé. Právě proto jsem se rozhodla strávit rok života v Tanzanii. Původně jsem myslela, že pojedu do Indie, ale nakonec zvítězila Afrika.
Co se dělo před odjezdem…
Než jsem odjela do Afriky, musela jsem absolvovat během osmi víkendů přípravný kurs, kde jsme se dozvěděli potřebné věci a informace pro pobyt na misi.
Neměla jsi obavy?
Celá má cesta se řídila heslem: „Důvěřuj, všechno bude OK.“ Lety s přestupem byly v pohodě, vyřizování víza proběhlo bez problému. Následující dny to začalo byt trochu zajímavější. Dva dny cesty autobusem do Shinyangy s noční zastávkou v Dodomě u tamějších salesiánů. Jízdy autobusem byly za každé situace hodně zajímavé. Místní řidiči jsou neskuteční piráti silnic. Jsem ráda, že jsem pokaždé měla sedadlo u okna a že jsem neviděla kamióny řítící se na nás při předjíždění. Cesta utíkala hoooodně pomalu. Trvala celé dva dny. Měla jsem čas pozorovat okolí. Míjeli jsme vesničky, domy postavené z hliněných cihel, spousty lidí, všudypřítomný hluk, křik a zvláštní vůně – jídla a pálících se odpadků.
Pak si dojela na místo do střediska…
Středisko – škola v Didi má něco málo přes tisíc studentů (13-18 let). Středisko to je opravdu velké. Místní, jak děti, tak učitelé a kněží, jsou ale velmi milí a přátelští.
Jak vypadá výuka ve škole, jaký je denní režim?
No, myslím, že takový rekondiční pobyt pro naše děti by nebyl na škodu….celý den začíná budíčkem v 4:30. Pak v 5:00 začíná vyučování. Kdo v tuto dobu nemá vyučování – uklízí záchody, kabinety učitelů, zametá téměř celé středisko a sbírá odpadky. V 6.40 je mše svatá, pak teprve snídaně. V 7.40 nástup – celá škola se schází, studenti stojí v pozoru, seřazení podle tříd, v uniformách. Zpívají hymnu, poslouchají ohlášky a informace na následující dny. V 8.00 pokračuje vyučování. Od 12.45 do 13.50 přestávka na oběd a pak pokračují až do 16.00, kdy začínají sportovní kroužky. Kroužky končí v 17.00, pak následuje sprcha – ale vodu si studenti musí nanosit sami!!! V 17.40 růženec, slůvko na večer a večeře. Od 19 pokračuje vyučování a končí někdy až ve 22.00. Co k tomu dodat…
A tvé ubytování?
Pokoj jsem měla na zdejší poměry luxusní – s vlastní koupelnou (záchod a něco jako sprcha v jedné místnosti). Voda tekla tak, jak se jí chtělo. Se splachováním býval také „občas“ problém. Postel nebyla nijak pohodlná, ale zvykla jsem si. Po wifi se slehla zem a elektrika taky občas vynechávala.
Byli jste i mimo středisko…
Navštívili jsme okolní vesnice. Domorodci žijí ve velmi skromných poměrech. Vesnice – tři domečky z kamene slepené blátem. Střecha je ze slámy. V místnosti, která má asi dva na čtyři metry, žijí spolu dvě generace. Stěny jsou holé, je tam jedno malinkaté okno. V jednom koutě stála většinou nádoba na vodu. Nemají elektřinu. Ale jsou velmi pohostinní. Pro místní obyvatele je návštěva velikým požehnáním. A i když nám kvůli vlastnímu nedostatku nemohli nic nabídnout, dali nám to nejkrásnější – jejich přítomnost, lásku a vděčnost. Takové ty pravé emoce bez přetvářky.
Jaké je typické africké jídlo aneb co jste jedli během pobytu?
Běžná skromná strava místních – ráno mandazi – něco jako koblihy a sladký čaj, chapati (čti: čapati) – typické místní pšeničné placky. V poledne ugali – kukuřičnou kaši, fazole a mchicha (čti: mčiča) – listy podobné špenátu. Pro změnu místo ugali rýže. Jen výjimečně kousek masa. U Viktoriina jezera je možnost ochutnat rybu Samaki. Smažené banány, chutné arašídy. Nespočet úžasného ovoce.
A kuchyň?
Hm, u nás by hygienou neprošla. Jídlo se vařilo pro víc jak tisíc lidí v obrovských kotlech. Když je nějaký svátek nebo zvláštní příležitost, jí se i maso. Velmi mne udivila příprava. Ptala jsem se, říká vám něco hygiena? Oni si klidně vytáhli pracovní stůl ven, na sluníčko, vzali mačety a maso začali pitvat.
Jací jsou studenti?
Nesmírně trpěliví, vděční za všechno, upřímní, skromní, pokorní, milí a přátelští….
Co sis přivezla z Afriky?
Spoustu nezapomenutelných zážitků a zkušeností. Hromadu nových přátel. A z věcných památek třeba místní látky a batiky. Tašky a nějaké to oblečení. Korálky a ozdoby Masajů, arašídové máslo, koření, kávu a čaj.
V Africe je chudoba všudypřítomná. Po dobu mé dobrovolné služby jsem měla možnost vidět a trochu sdílet chudobu okolo. Místní sami se často ptají, zda to trápení někdy skončí. Život v Africe je boj!
Komentáře
