MOSTY U JABLUNKOVA I děti s postižením si mohou užít tábor, zvláště ten, který pořádá spolek Nikdy nejsi sám. O prvním turnusu, který se konal v Dolní Lomné, jsme psali v červenci. Nyní přinášíme reportáž z mosteckého srpnového druhého turnusu.
Zorganizovat tábor pro postižené děti vyžaduje velkou dávku odvahy. Naštěstí třinecký spolek Nikdy nejsi sám, který vede Renata Czader, má v tom praxi. Bohatý táborový program si tak mohlo užít devět dětí, jedenáct asistentů a zdravotní sestra.
Na táboře panuje neskutečně pozitivní atmosféra. I když má člověk starosti, ty ztratí hned u vchodu. Na tábor jsme zavítali až poslední den.
Hned u vstupu mne zaujme holčička sedící na schodech. Asi se už nemůže dočkat na maminku.
„Neplač, maminka určitě za chvíli přijede,“ snažím se ji utěšit.
„Já jsem smutná, že tábor končí, zase budu muset čekat dlouhou na své kamarády, bude se mi po nich stýskat,“ odpoví uplakaná holčička.
Vcházím do jídelny, děti se svými asistenty mají po snídani, jsou sbalené a čekají na rodiče. Posadím se mezi ně a nesměle se zeptám: „Jak jste se měli, co jste dělali?“
….byli jsme na bazéně… našli jsme poklad….jeli jsme vlakem….byli jsme na bobovce….zpívali jsme……byl tady klaun…skákali jsme…házeli jsme míčem…koncert, měli jsme koncert – ti, kteří dovedou mluvit, křičí jeden přes druhého a snaží se mi sdělit své dojmy.
Teď si uvědomím rozdíl mezi „normálními“ dětmi a těmi trochu jinými. Těm normálním není jednoduché v dnešní době vymyslet takový program, aby je nadchnul. Tady stačí opravdu málo, stačí písnička a úsměv na dětských tvářičkách je na světě.
Další holčička mi pod nos strká nějakou knížku. Podívám se, co to je. Je to deníček, který si děti tvořily.
„Většinou to dělali společně se svými asistenty. Ti, kteří umí psát, psali, někteří malovali, někteří alespoň lepili,“ vysvětluje Renata Czader.
Porozhlédnu se kolem. Mezi asistenty, které znám z předešlých aktivit spolku, je jeden nový.
„Oslovila mne Renia, když jsme byli spolu na kurzu první pomoci. Řekl jsem jí, že pojedu rád, ale musím se přiznat, měl jsem obavy, jestli to zvládnu. Hned po prvním dnu tréma a obava opadly, pobyt jsem si užil. Obohacování tady je vzájemné, nejen my, asistenti, můžeme dát něco dětem, ale hlavně děti obohatí nás,“ sdělil své dojmy Michał Staś, který byl na táboře jako asistent poprvé.
Pak už přichází první rodiče. Musím je odchytit dřív než děti. Pokládám nesměle otázku: „Jak vy – jako rodiče – vnímáte pobyt dětí na táboře. Odpočinete si alespoň chvilku nebo panují obavy, jak vaše milované dítě pobyt bez vás zvládá?“
„Jsem nesmírně vděčná, že tu máme Renatku. Je to anděl! Jako první měla odvahu zorganizovat tábor pro postižené děti. Na takové děti nikdo nemyslí, ale pro ně pobyt mimo domácí prostředí je velmi přínosný. Dostanou se do jiného kolektivu, není to jen maminka, rodina, poznávají jiné věci. Obohatí se duševně, rozšíří se obzor, v takovém pobytu vidím jen pozitiva a ještě jednou pozitiva,“ sdělila své dojmy maminka Pavlínky Folwarczné. Zbytek rodičů souhlasně přikyvoval.
Pak nastal zmatek. Děti se vítaly s rodiči, rodiče chtěli vědět, jak děti zvládaly tábor. Většinou slyšeli: „Skvělé, zapojoval/la se do všech aktivit.“
Poslední auto odjelo, udělalo se ticho, do kterého se ozval hlas Renaty Czader: „Tak, můžu vymýšlet další aktivity.“
Přikládáme fotografie, které pořídil Pavel Schauer. Číší z nich radost ze života, pozitivní energie. Posuďte sami.
Text Renata Staszowska
Komentáře
