JABLUNKOV Celý les byl posetý jahodami. Nasáklými krví z mrtvých kolem. Krvavý je i příběh drobné ženy, kvůli které lidé zaplnili sál jablunkovské radnice a dvě hodiny ani nedutali.
Nepopisovala tiše hrůzy, které zažila a které by byly moc i na několik pokolení, ale silným hlasem a bez obalu líčila, čeho je člověk vůči člověku schopen.
Věra Sosnarová skončila s matkou a sestrou za druhé světové války v sovětském gulagu. Zatímco o zvěrstvech v koncentrácích ví každý, o gulazích se desítky let mlčelo.
„Přitom Stalin byl Hitlerovi rovný. V pracovních táborech na Sibiři zahynuly statisíce lidí a ti, co přežili, na ně vzpomínají jako na peklo na zemi,“ říká Sosnarová, která se ze zajetí dostala až po 18 letech.
Žena se narodila v roce 1931 v tehdejším Československu. Její matka pocházela z Ruska, odkud musela prchnout, protože rodina sympatizovala s carem a k takovým byli bolševici nemilosrdní. Táta byl brněnský rodák, který však za nějaký čas manželku i dvě dcery opustil.
Azyl našly v Masarykových koloniích, kde třely bídu s nouzí, dokud nezačali Sověti v roce 1945 osvobozovat naši zem. Když se dostali do Brna, soused jim prozradil, kdo je matka Sosnarové. Pro Rusy byla zrádkyně jejich ideologie.
„Odvlekli nás do vagónů spolu se zajatci od Němců po Ukrajince a Maďary a bez toho, abychom věděly kam, jsme v nich jako dobytek několik měsíců cestovaly. To proto, že zrovna začala rusko-japonská válka a vlaky zásobující armádu měly přednost,“ podotýká seniorka.
Znásilnili je a ještě počurali
Když zazněl povel vystupovat, vyskakovaly otrhané a zubožené postavy do sněhu po kolena. Ocitly se na Sibiři a čekalo je zhruba deset kilometrů do tábora. Několika tisícový had se sunul mrazivou krajinou a v cíli tušil, že jakmile vstoupí za bránu a plot s ostnatým drátem, těžko kdy najde cestu zpět.
„Zavedli mě k palandě, na které byl pytel vycpaný listím. Slovem toaleta označili několik děr za domem, což v mínus 46 stupních bylo k nevydržení,“ líčí seznámení s lágrem Sosnarová.
V prvních chvílích se rodiny lidsky ujaly Polky, které tam žily už několik let. Věra se sestrou si oblíbily jednu z nich, které u Katyně před očima zastřelili muže i syna.
Dnes tvrdí, že tato žena dala oběma děvčatům více lásky, než povahově chladná matka, kterou v táboře za nějaký čas zabili. „Mamička, tak jsme jí pak říkaly. Uměla pohladit, utišit žal, povzbudit. Nikdy na ni nezapomenu. Modlím se za ni,“ uvádí Sosnarová a utírá si slzy.
To udělá za večer ještě mockrát, zvlášť když popisuje, jak je bachaři znásilňovali. „I tři se na každé jedné vystřídali a pak nás ještě počurali. Hrozně se tomu smáli.“
Všichni museli pracovat. Někteří rozpouštěli sníh a led na vodu, jiní chystali šlichtu – míchanice ze zelí, řepy a ovsa k jídlu, další dřeli v nedalekém závodě. Co 14 dní se mezi lidmi odehrávala čistka. Vytřídili se nemocní a slabí.
„Jednou nahnali asi sto zajatců, mužů, žen i dětí do stodoly a zapálili ji. Jindy je postříleli. Někteří ještě žili, když je házeli do jam. Nebo jsme si chtěly se sestrou utrhnout v březovém hájku pár jahod, les jich býval plný. Když jsme přišly blíž, viděly jsme, že nejen jahody, že celá zem je červená. Lidé tam leželi jeden přes druhého, kam oko dohlédlo. Ten obraz se mi stále vrací, proto jsme dali knize název Krvavé jahody,“ vysvětluje seniorka.
Hlínu má schovanou dodnes
Věra Sosnarová se se sestrou po 18 letech dostala z gulagu po neuvěřitelných peripetiích a musela na život na smrt Sovětům slíbit, že nikdy a nikde neprozradí nic o pracovních táborech na Sibiři.
Když přejely hranice, obě teď už ženy, si klekly, se slzami v očích políbily zem a každá si trochu půdy schovala do kapsy. Věra ji má doteď.
Ani jedna však netušily, co stálo v dokumentech, které musely před odjezdem podepsat. Zjistily to až po příjezdu do Znojma, kde měly pracovat v JZD. Podpisem se mu upsaly na deset let za minimální mzdu.
Tím ale utrpení neskončilo. Ostatní spolupracovníci si mysleli, že jsou uprchlé Rusky a podle toho se k nim chovali. Plivali na ně. Opět žily v bídě a ústrku.
„Až si mě odtud po letech k oltáři odvedl kombajnista. Měla jsem skvělého muže, vychovali jsme dva syny,“ doplní Sosnarová.
Když se s ní celý sál ve stoje loučí, ještě promluví: „Až přijdete domů, hlavně vy mladí, obejměte rodiče za to, že vám dali život, lásku, za to že máte, co jíst. Važte si toho.“
Kniha Krvavé jahody se stala bestsellerem. Čte se jedním dechem a mnozí říkají, že byť je tomu tak, podruhé už ji číst nedokáží. Tak je ten příběh silný a zároveň krutý.
Jeden ze čtenářů k tomu přidal ještě smutný dovětek: „Možná vás zaujme i to, že hrdinka příběhu přežívá z minimálního důchodu, neboť ten ji byl vypočítaný ‚podle tabulek‘ bez respektování mimořádnosti jejího osudu. 18 let otrocké dřiny v Gulagu jako by nebylo. Výpočet výše důchodu ovlivnil také fakt, že směla po návratu do vlasti vykonávat jen podřadné práce a za ně dostávala sníženou mzdu. Je to jedna z mnoha ostudných skutečností této země… Bachaři a STBáci, co mučili vězně v 50. létech, si užívají vysokých důchodů státních zaměstnanců, lidé kteří bez viny prožili peklo, nemají ani na trochu slušné jídlo.“
Jana
Komentáře
