REGION Je to čtrnáct dní, kdy Pendolino v Konské srazilo dva chlapce. Ani jeden střet nepřežil. Nechci spekulovat, co děti na trati dělaly. Policie v těchto případech z pochopitelných důvodů informace nedává. Chci se však podělit o svoji vlastní nedávnou zkušenost. Jako varování.
Nepatřím k těm, kdo bez auta nedají ani ránu. Ve většině případů však volím autobus. Vlak jen když jedu někam dál, třeba do Ostravy. A to nasedám v Návsí, kde je docela velké, přehledné nádraží.
Teď se jeden večer kvůli autu pod sněhem ocitnu na malé hrádecké vlakové zastávce a mám 15 minut k dobru. Všude bílo, do toho sněží a kolem měkké teplé světlo.
Co tak asi napadne novináře? „Udělám si ilustrační fotky kolejí, zastávky, můžou se někdy hodit,“ říkám si, vytáhnu foťák a cvakám.
Stojím asi metr od kraje nástupního ostrůvku a ta myšlenka se jen tak mihne hlavou, ale je tam. Udělat fotku přímo z trati, kdy jsou na ní koleje zpočátku ostré a pak jakoby se ztrácely v dáli. V Hrádku je vidět hodně daleko, jestli se něco blíží. Rozhlídnu se, nikde nic. Kvůli náledí a vysokému schodu však nápad naštěstí zavrhuji.
Kolik vteřin trvá myšlenka? Nevím. Ale moc asi ne. V tu chvíli se kolem mě prožene duch. Šílenou rychlostí, že mě vítr od něj málem srazí na zem. Pendolino.
Zatímco přijíždějí osobák a vlastně i nákladní vlak pozorujete už z dálky, na tento „přízrak“ nejsme na zdejších tratích zvyklí. Ti, kteří jezdí vlakem denně ze zastávek, kterými se jen mihne, už asi vědí. Píšu to pro ty, kteří až tak v obraze nejsou, jako já.
Třeba pro maminky s poskakujícími dětmi. Průvan, který řítící se Pendolino způsobí, má vážně sílu. Nebo pro ty, kteří chodí raději zkratkou než podchodem. Z ducha spatří v poslední sekundě možná světla a pak už nic…
Jana
PS: Na ilustrační fotce je osobní vlak, ten si v klidu vyfotíte několikrát, než k vám dorazí.
Komentáře
