TŘINEC Téma letošní literární soutěže festivalu dokumentárních filmů Jeden svět bylo Bezpečná blízkost. Dnes prezentujeme text Magdalény Majetné, která vyhrála první místo v kategorii studentů.
Celkem do soutěže přišlo 25 prací a textů. Poprvé byla soutěž nejen pro studenty, ale i pro dospělé. V této kategorii vyhrála Barbora Raszková. Její text zveřejníme zítra.
BEZPEČNÁ BLÍZKOST – Celé město už dávno pohltila tma…
Magdalena Majetná
Celé město už dávno pohltila tma. Všechny budovy přikryla černým suknem a zahalila je do svého kabátu noci. Pozhasínala všechny lampy a svou velkou tlamou schramstla všechen život, jako by nikdy neexistoval. Za každý roh postavila své strážce, temné stíny, které jen trpělivě vyčkávaly na ty ubožáky, kteří se budou troufale procházet po jejím teritoriu, aby je mohla polapit do svých spárů. Vytrvale pršelo. Obrovské dešťové kapky dopadaly na chodník, jako by snad obloha vytušila neštěstí lidského světa a plakala nad osudem každého ztraceného člověka.
Ona běžela. Nebála se černých stínů, rozhněvané noci ani tmy. Nebála se ničeho. Teď už ne. Pevně svírala ruku své dcery. Musela ji zachránit. Musela zachránit sebe. Ukončit všechno to utrpení, které si obě musely prožívat každý den. Držely se. Pevně. Nehodlaly se pustit. Teď ne. Vytvořily mezi sebou dokonalé pouto. Matka a dcera. Jedna velká vzdorovitá bublina odvahy a odhodlání.
„Mami, kam běžíme?“ zeptala se Rozárka. Ona zastavila, rozhlédla se po té temné a nepřívětivé scenérii. Nikdo je nesměl vidět. Nikdo je nesměl slyšet. Chvíli jenom zadržovala dech. Uvažovala. V hlavě jí lítaly tisíce a tisíce myšlenek. Je šílená! Je hloupá! Co to proboha dělá? Nádech! Výdech! Ticho… Všechno odhodlání, jako by ta nepřející tma vcucla do svého chřtánu a jen ho bezmyšlenkovitě a s hrůzostrašným úšklebkem žvýkala. „Mami, já mám strach, kam to jdeme?“ naléhala dál malá Rozárka. Ona stála. Déšť jí smáčel tvář. Připomínal jí, že on je pánem a ona je velká nicka. Bojovala. Se svou minulostí. Sama se sebou. Se vším. Nesměla se zhroutit. Ne. Teď ne. Po tom všem. Sevřela Rozárčinu ruku pevněji. Mnohem pevněji. A opět se rozběhla. Protínala ta hrůzná sukna a nevnímala žádné černé stíny, jež čekaly v temnotách, aby ji polapily do svých špinavých pracek. A pak to všechno ustalo. Déšť ustal a temnota se rozestoupila. Před očima se jim objevilo ostré světlo. Tak silné, tak přívětivé, přinášející klid a mír. Konečně. Přidaly do kroku. Tuhle šanci už si nemohly nechat vzít. Ona zaklepala svou zkřehlou rukou za těžké dubové dveře.
„Pojďte dál, posaďte se,“ pobídla je milá paní z azylového domu.
„Co vás k nám přivádí?“
Ona mlčela a jen se dívala na svou dceru. Neschopná si srovnat myšlenky.
„Tatínek maminku bil,“ vyhrkla najednou malá Rozárka.
Ta stará paní jen soucitně pokývala hlavou. Položila jí ruku na rameno a řekla: „ Vy patříte k nám!“
Do Romana jsem se zamilovala už na střední. Byl to ten typ kluka, který umí podržet v těžkých chvílích. Je s ním sranda a je oblíbený mezi lidmi. Miluje rodinu i své děti. Tehdy jsem si říkala, že jsem ta nejšťastnější žena pod sluncem. Že mám hotový ráj na zemi. Mám skvělého chlapa, co mě miluje. Rodinu, která mě ve všem podpoří. Dobře placenou práci. A plno kamarádů. Dobře si pamatuju ten den, kdy mě požádal o ruku. Bylo léto. Sluníčko házelo své paprsky po kraji. A my seděli na pláži. Jen tak jsme klábosili, stavěli hrady z písku a skákali šipky do moře. On se na chvíli vzdálil, že si prý skočí na záchod. Potom se vrátil a odvedl mě k nejbližší skále. Klekl si a řekl: „Eliško, staneš se mojí ženou?“ Nasadil mi prstýnek a pak už jsme se jen šťastně váleli v písku. Dva snílci, které nikdo nemohl od sebe rozdělit.
Pár let jsme spolu žili v krásné vile na kraji města. S velikou zahradou, dřevěným plotem a s labradorem Maxem. Já jsem otěhotněla a s malou Rozárkou jsem zůstávala doma. Vařila obědy a večeře. Uklízela, starala se o dcerku a občas zašla ven s kamarádkami na víno. Můj muž byl stále v práci. Domů chodil pořád víc a víc nepříjemně naladěný. Nepřál si, abych čas trávila se svými kamarády. Chtěl být se mnou.
„Ty miluješ mě a já tebe, musíme být přece spolu.“
Tehdy jsem si řekla, že má Roman pravdu. On přece pracuje, nosí nám peníze a já bych neměla někde flámovat. Postupně jsem se se svými kamarády přestala stýkat. Začala jsem se ještě více věnovat domácnosti. Manžel chodil z práce den ode dne více rozzuřený, více nepříjemný a začal pít. Hodně pít. Kladl na mě větší nároky. A já začínala být šíleně vyčerpaná. Řval na mě. Jak si nevážím jeho práce, jeho peněz, jeho úsilí, že doma je nepořádek, jídlo má vždycky studené a neprojevuju mu dostatečně svou lásku.
Jednoho dne přišel domů a oznámil mi, že ho vyhodili z práce. Nemohla jsem se ho ani zeptat, jak se to všechno stalo. Jenom vstal. Vrhl na mě nenávistný pohled, jako bych za všechno mohla já, třískl dveřmi a odešel. Vrátil se krátce po půlnoci. Úplně namol. Začal řvát. Nadávat mi. Co si o sobě myslím. Jaká jsem nepořádnice a děvka. Že se neumím o nic postarat. Řval strašně nahlas. A vedle v pokoji spalo naše dítě.
„Přestaň, opovaž se ji vzbudit.“ Zvýšila jsem najednou hlas. Ani nevím, kde jsem to v sobě tehdy vzala.
„Ty svině, ty si budeš dovolovat na mě řvát. Ty na mě! Ty mrcho! Jak si něco takového můžeš vůbec dovolit? Vždyť ty jsi beze mě nic. Úplná nicka. Hadr na podlahu. Moje uklízečka.“
Rozárka se probudila, začala plakat. Nevěděla jsem, co mám dělat. Neudržela jsem se a vlepila mu facku. Pořádnou facku. Zavrávoral. Chvíli stál, než mu došlo, co jsem udělala. Tu zlobu v jeho očích snad nikdy nezapomenu. Začal mě šíleně mlátit. Zahnal mě do rohu. Já jsem se jenom schoulila do klubíčka, chránila si hlavu, přijímala ty bezcitné rány a poslouchala plačící Rozárku. Nemohla jsem ji ochránit. Cítila jsem bezmoc. Neumím ochránit vlastní dítě.
Ráno si manžel nic nepamatoval. Omlouval se mi. Říkal, že byl opilý. „Kdybych tě tak nemiloval, tak to neudělám.“
Celou tu dobu, celých dlouhých 10 let jsem musela čelit tomuhle. Šíleným náladám svého manžela. Surovému mlácení. Pochybnostem o mně samotné. Tomu nespočtu modřin po mém těle. Tomu nespočtu ran na mém srdci. Co dělám špatně? Kde je ta chyba? Snažila jsem se. Opravdu moc. Chtěla jsem, abychom si s Romanem zase k sobě našli cestu a mohli tohle hodit za hlavu. Pořád jsem si myslela, že já jsem ta špatná, která neumí ctít svého manžela a postarat se o rodinu.
Všechno ale skončilo, když jednou přišel a zase mě začal mlátit. Tentokrát však vztáhl ruku i na moji dcerku. Té noci bylo škaredě. Pršelo a byla neprůhledná tma. Ta tma, jako by se mi vysmívala do tváře, že jsem selhala jako člověk. Já běžela a pevně držela Rozárku, jako by na tom záležel celý náš život. A on vlastně záležel. Utíkala jsem pryč. Za bezpečím.
Komentáře
