TŘINEC Téma letošní literární soutěže festivalu dokumentárních filmů Jeden svět bylo Bezpečná blízkost. Dnes prezentujeme text Barbory Raszkové, která vyhrála první místo v kategorii dospělých. 

Celkem do soutěže přišlo 25 prací a textů. Poprvé byla soutěž nejen pro studenty, ale i pro dospělé.

Panenka

„Ahoj, maličká.“ Je teprve půl šesté ráno, proto tento tichý pozdrav patří více drobné panence v oranžovém tričku, než spící tříleté dcerce. Panenka se jmenuje Míša, ale děti ji oslovují spíše familiérně „miminko“. A to přesto, že už má třicítku dávno za sebou. Výhoda panenek, věk na nich není vidět. Žádné vrásky, žádné šedivé vlasy… Dříve, než se má mysl toužebně stočí k přání býti v tomto ohledu panenkou, vrátím se k tomu, co mě pálí.

Pár měsíců zpátky přišel ředitelce jedné mateřské školky kdesi v Čechách e-mail plný výhrůžek. Důvod? Tatínek kteréhosi z dětí si mezi hračkami všiml panenky s černou barvou pleti. Prý měl pocit, že se jedná o vnucování multikulturalismu dětem už v raném věku. Na pozadí neustálých zpráv o migrační krizi ho k činu vedl strach o děti a odvolával se na křesťanské hodnoty. Pohladím plastovou paži ebenové barvy: „Co ty na to, Míšo?“ Tvoje masité negroidní rty nevydají ani hlásku. „Taky ti připadá trochu divné považovat strach z panenek za křesťanskou hodnotu?“ Zase mlčíš a jakýsi jízlivý hlásek vzadu v mé hlavě mi říká, že povídat si s panenkou je minimálně taky trochu ujeté. Opustím absurdní rovinu problému a položím si otázku: Je křesťanskou hodnotou strach jako takový? Bibli znáš, že jo, Míšo? Vždyť jsi už spolu s mými dětmi stokrát slyšela všechny ty příběhy o Mojžíškovi, krásné a odvážné Ester nebo Pánu Ježíši. Je to super kniha. Víš, že je tam nejmíň tři sta šedesátkrát pětkrát napsáno: „Neboj se.“? Jednou na každý den v roce. Z toho mi vyplývá, že křesťanskou hodnotou je spíše strach nemít. Jenže jak toho docílit, když se všude kolem nás ježí direktivní bodliny vykřičníků dnešní doby?

O současné masové migraci toho moc nevíš. Já taky ne. Vím jen, že jsem kdysi vzala jednu prima holčinu z Iráku na krátký příměstský tábor. Česky ještě neuměla ani pípnout a vlastně se jí tam vůbec nechtělo. Dostala to tak trochu příkazem, že aspoň na jeden den si to musí vyzkoušet. Kdyby se jí tam nelíbilo, další den už nemusí. Na místě se jí ujaly tři nebo čtyři dívenky o půl hlavy menší než byla ona. A už to jelo. „Jaké máš krásné vlasy.“ „A ty nehty“. No obdivovaly na ní snad úplně všechno a asi bychom si jako vedoucí navařili hodně hustou kaši, kdybychom ji s nimi pro soutěžní část programu nedali do týmu. To už se dívenky rozplývaly nad krásným mimoněm, kterého jim posila z Iráku nakreslila na týmovou vlajku. Když jim ještě její rychlé nohy pomohly vyhrát závod, bylo hotovo a další den děvče stepovalo před domem drahnou dobu dopředu, aby už už mohlo na ten parádní tábor. Tentokrát přišlo i pár trochu divočejších kluků a atmosféra byla trošku jiná než v ten první den. Blábolili směrem k ní nesmyslná slova, patlali páté přes deváté a jako vysvětlení k tomu halasně dodávali, že na ni přece mluví arabsky. Jako dovršení všeho na ni po skončení programu venku mimo dohled vedoucích házeli kameny. Prostě se nedá říct, že by na ni byli zrovna dvakrát milí, ale abych byla spravedlivá, tak jsem na ně posléze taky milá nebyla.

Míšo, věřila bys tomu, že další den už nepřišla? Dokonce nám to ani neřekla osobně, jen nechala vzkaz. To bude určitě tím, že je to zpovykaná Iráčanka. Pro samou válku a náboženské pronásledování ve své vlasti je tak zhýčkaná, že si neváží nového luxusního domova za peníze daňových poplatníků a možnosti vozit se na tábor, který si ani sama nemusela zařizovat. Tak a je to, ta lehkost vlastního odsuzujícího závěru mi tak chutná, že se přece před náročným dnem nebudu zatěžovat touhou po objektivnosti a pochopení. Do levé kapsy si dám metr soudící skrze záměry a do té pravé jiný, posuzující činy. Ten první na sebe, a tím druhým budu měřit ostatní. Míšo, kdybys mohla, dala bys mi facku. Ta dvě spící zrcadélka, dvouleté a tříleté, kopírující každé mé slovo, postoje a činy, přece ještě nemohou chápat, že si dělám legraci. Ale tu myšlenku na pozadí, tu myslím zcela vážně. Často slýchám nebo čtu: „Nepracují!!!“ „To se budete divit, až budou znásilňovat vaše dcery!!!“ „Kradou, vraždí, nenávidí.“ A co ty, autore všech těch vykřičníků, ty je miluješ? Nevzal jsi mi náhodou z kapes ty mé dva skvělé metry? Ani se Ti nedivím, používat je je pohodlné směrem k vlastnímu svědomí. „Kdo je sem tahá, je zodpovědný za všechna ta znásilnění a jiné zločiny!!! Je spolupachatelem!!!“ Ale vždyť já přece všechny ty zlé činy, krutosti a nemorální jednání odsuzuji, jen je mi úplně jedno, jakou má jejich pachatel barvu pleti a ve které zemi se narodil. Na druhou stranu, nemohu vylít vaničku i s dítětem a musím dodat, že stejně jako černošské panenky, ani vykřičníky nejsou samy o sobě zlé a špatné. Kdybychom je šmahem odsoudili k přeslechnutí, kdo by odpověděl na zoufalé „Pomozte!!!“?

Podívej, tvá malá maminka se probouzí. Třeba si spolu zase někdy uděláme takové tiché ráno se zamyšlením, ale teď už náš podivný rozhovor formou monologu ukončíme. Pojď, položíme tě do kočárku a pojedeme spolu do světa. Pojedeme se nebát.

Komentáře