REGION První byla pecka, z ní vyrostla švestka, potom byla slivovice a nakonec opice. Tak nějak popsal proces, na jehož konci vznikl člověk, kněz Zbigniew Czendlik.
Při nedávné návštěvě regionu byl o jeho besedy tak obrovský zájem, že jsme povídání s ním rozdělili na dvě části. Není totiž obvyklé, že se lidé s farářem hodinu a půl smějí. Tady je tedy ta druhá část. Kněz zároveň lidem představil svoji novou knihu Postel, hospoda, kostel.
Když farář původem z Polska vystupoval v Třinci, výtěžek z akce putoval na stavbu nového gutského kostelíku. „Je to moc smutné, když shoří lidem dům, když shoří kostel, ale mnohem vetší neštěstí je vyhořelý člověk,“ zmínil Czendlik.
Dále vykládal, že ho ještě nikdy nikdo na besedě nevypískal. Tvrdí, že neprovokuje, nekritizuje jako mnozí, ale vsází na pozitivní náladu.
„Řídím se rčením, že lidé zapomenou, co jste jim řekli, zapomenou, co jste pro ně udělali, ale nezapomenou, jak se vedle vás cítili,“ zmínil Czendlik.
Křesťan by se měl smát
Dodal, že nešvarem doby je, že jsme moc vážní, že se málo smějeme. „Panuje takové povědomí, že křesťan by měl vypadat vážně, nejlépe smrtelně vážně.
„Snažím se to změnit. Lidi u nás v kostele bývali takoví zazdění, až cementoví. Už to neplatí. Mám skvělé farníky, umí se uvolnit,“ sdělil potěšeně.
A popsal nedávné faux pas. Jedna babička slavila osmdesátiny. Jelikož žena zpívá v kostele, její narozeniny tam připomněl. Ona však na veřejnosti nechtěla prozrazovat, kolik přesně má.
Czendlik se jí před lidmi zeptal, jak dlouho zpívá a ona odvětila, že od osmnácti let. Nato farář nechtěně řekl: „Úžasné, 62 let odzpívaných v kostele.“ A lidé se smáli a tleskali.
Co děláte, pane farmáři?
Pro vtipy o farářích, o papeži a podobně nemusel během debaty kněz chodit daleko. Sypal je z rukávu jeden za druhým a přidal i jeden ze života.
Když navštívil známé v Olomouci, sedl si vedle něj osmiletý Tomášek. Jak tak chlapec předem pořád poslouchal, že přijede farář, za chvíli se na kněze podíval, a zeptal se: „A vy pane farmáři, co děláte?“ „Hledám ženu a pečuji o slepice,“ dostal odpověď.
Czendlik také podotkl, že ho lidé přeceňují. Že si myslí, jak je chytrý, jen proto, že ho vidí v televizi nebo slyší v rozhlase. „Nejsem chytrej, ale blbej, ale jsem milý a na tom je postavená celá moje kariéra,“ prozradil.
A doplnil, že Ježíšek se narodil ve chlévě. Z jedné strany vůl, z druhé strany osel a ono se toho podle něj za těch dva tisíce let zase tak moc nezměnilo.
Zpovídám nerad
„O mně je známo, že nerad zpovídám svoje farníky. Posílám je pryč, k sousedům, abych si o nich nekazil iluze.
Můj první nadřízený v Polsku to taky nedělal rád. Vyřešil to jednoduše. Komentoval hříchy zpovídajícího hlasitě na celý kostel, že za ním nikdo nechtěl,“ řekl kněz.
Když už však na to dojde, může zpověď dopadnout i takto. Czendlik totiž poznamená, že je přísný zpovědník. Dorazila za ním farnice, stěžovat si na manžela.
Vykládala, jak je to s ním k nevydržení, jak s ní nemluví, přijde z práce, utíká do hospody, zajímají ho je kamarádi, a když se večer vrátí, je opilý. A tak stále dokola. Když skončila, doporučil jí kněz pokání.
„A taky, aby až vyjde z kostela, zabočila po dvaceti metrech do kadeřnictví, objednat se. Po cestě na náměstí, aby navštívila kosmetický salón, pak drogerii a koupila si nějakou voňavku a na tržišti něco na sebe. A ještě aby doma poděkovala manželovi, že to s ní tak dlouho vydržel. Už jsem ji dlouho neviděl,“ konstatoval farář.
Sklípek lepší než Lurdy
Czendlik zmínil, že ač ho farníci lákali na posvátné poutě, nejezdí s nimi. Ta místa, kam míří, jsou pro něj příliš zbožná a na to není.
„Revanžuji se jim jednou v roce. Beru je na „pouť“ do vinných sklípků. Gulášek, cimbálovka. Ty moje babičky jsou tak roztomilé. Do kostela chodí o francouzských holích, co pár kroků odpočívají. Jak však ve sklípku začne hrát hudba, hole letí vpravo vlevo. Nemusíme pro zázraky do Lurd,“ sdělil farář.
Jiný pohled
Svatý otec popsal obecenstvu i moment, který ho donutil k hlubokému zamyšlení. Katechetka připravovala děti k prvnímu přijímání. Do její třídy chodil malý Davídek. Vnímala ho jako pomalejšího zaostalého chlapce. Moc nemluvil.
Na programu měla příběh z evangelia o Ježíšovu zmrtvýchvstání. Popisovala, jak učedníci lovili ryby, a nic nechytli. Na druhém břehu chytal Ježíš a měl plné sítě.
Nabídl jim, aby lovili u něj a oni na tom zakrátko byli stejně jako on. „Pán Bůh je hodný, když poprosíme, splní naše přání,“ povídala dětem katechetka.
Jen Davídek pořád kroutil nevěřícně hlavou se slovy: „To není dobré, to není dobré, to není možné.“ „Co se ti na tom nelíbí?“ zeptala se katechetka chlapce. „Pro ryby to není dobré,“ odvětil Davídek.
„Je mi 53 let a slyšel jsem příběh o Ježíšovi stejně jako katechetka mockrát. Nikdy mě nenapadlo podívat se na něj jiným pohledem. Davídek se projevil jako nejchytřejší. Když pak příběh kreslil, namaloval rybičku a velká oka sítě, aby se v nich nezachytila,“ doplnil kněz.
A lidem vzkázal: „Je důležité někdy opustit svoje představy myšlení, netrvat na nich, ale hledat jiný úhel pohledu.“
Rozloučil se slovy, že až budeme na konci, nebude nás mrzet, to špatné, co jsme udělali, že jsme nebyli schopni říct, omlouvám se, nechtěl jsem…
„Nejvíce nás bude mrzet, že jsme mohli milovat a nemilovali, že jsme mohli pomoct a nepomohli, že jsme mohli odpustit a neodpustili. Přeji vám, aby vám příležitost milovat, pomáhat a odpouštět nikdy neutekla,“ řekl Czendlik.
Jana
Komentáře
