JABLUNKOV Před třiceti lety držel v ruce fotoaparát Kiev 6. A zjistil, že ho focení baví. Aby v tom nebyl sám, dal se Gustav Beiger dohromady s dalšími fotonadšenci. I když se tváře vesměs vyměnily, dodnes má kolem sebe skvělou partu, která umí „lovit“ krásné záběry.
Třicet roků u člověka znamená, že je ještě stále mladý, pro klub to značí úctyhodný věk. A tolik let letos slaví jablunkovští fotografové. Dnes jich je 17.
„Mým prvním fotoaparátem byl bakelitový Pionýr československé produkce. Bylo mi asi čtrnáct a fotil jsem bez nějakého výběru, vše co mi přišlo pod ruku,“ vzpomíná Beiger u kroniky, zatímco kolegové chystají v klubové místnosti nové snímky, které opět ozdobí prostory nádraží v Návsí.
Nenechte si ujít vernisáž. Koná se 1. prosince v 17 hodin přímo na stanici.
Vybavujete si ještě, jak se fotilo s vašimi prvními kinofilmovými foťáky?
První kvalitnější fotoaparát mi koupila v roce 1971 manželka. Ze začátku jsem jen fotil rodinu a v práci. Byl to Kiev 6. Dalším byl Zenit 80 rovněž na film ale 6×6 pořízený asi v roce 1975. Oba přístroje byly sovětské výroby. Měly kvalitní optiku, ale mechanika za moc nestála. Zadrhávaly se. Šlo o výrobní vadu.
Kde jste jako parta fotografů začínali?
Scházeli jsme se v bývalém jablunkovském kulturním domě v místnosti před záchody. Společně jsme se domlouvali, plánovali focení, vzájemně si sdělovali novinky a poznatky. Fotokomory jsme měli doma, a každý si fotky dělal sám.
Kolik vás bylo?
Na startu jsme byli čtyři. Já, F. Puczok, L. Matýsek a M. Czyż. O něco později se k nám přidali P. Wiszczor a J. Kufa mladší. Nejdříve to však byl jen fotokroužek tápající ve světě fotografie. Fotoklub vznikl právě až v roce 1987. Z jeho deseti zakládajících členů v něm funguji už jen já, Bronislav Szczerba a Emil Sikora. Někteří nechodí a někteří odešli na věčnost.
Začali jste vystavovat. Kdo vám v té době byl vzorem?
Ano, poprvé jsme nesli svou kůži na trh v roce 1988. Tehdy moc vzorů nebylo. Nejdříve Jan Bocek a pak jednoznačně Jan Byrtus, který působil jako fotograf v Třineckých železárnách téměř až do své smrti v roce 1992. Byl přísný, kritický, ale hodně nás naučil. On byl ten, kdo nám řekl, už můžete vystavovat. Tehdy to bylo náročné. Museli jsme exponáty celou dobu výstavy hlídat, nikdo nám v tom nepomáhal. Portréty nás zase učil Milan Borovička.
Kolik už jste uspořádali výstav od založení klubu?
Hodně, 93 klubových a 124 autorských. Kromě toho udržujeme přátelství s kolegy z Ukrajiny, Běloruska, Polska, Slovenska a Maďarska, takže my přivezeme svoji tvorbu k nim, oni k nám.
Nápad vašeho fotoklubu vystavovat na peróně byl opravdu jedinečný.
Na výstavu přijde jen určité procento lidí, takto mají možnost snímky vidět spousty z nich, zpříjemní čekání na vlak. Byli jsme první nejen v republice, ale zřejmě i v Evropě, kdo začal vystavovat fotografie na zdech nádražní budovy.
Co na to České dráhy říkaly?
Povolení nebylo vůbec jednoduché a trvalo docela dlouho. Dráhy požadovaly, že upevnění obrázků nesmí být pomocí hřebíků. Zkoušeli jsme suché zipy a podobně, jenže snímky padaly dolů. Tak jsme je tam jen položili. Nato se ozval nějaký zástupce Českých drah a povolil pověšení na zdi pomocí hřebíků.
Vidím v kronice desítky společných akcí. Opékaní, výlety, pobyty na chatách. Je fajn mít kolem sebe partu se stejným nadšením pro věc.
Ano, zažili jsme toho hodně a věřím, že ještě zažijeme. Každý rok chodíme například na Silvestra ráno na Gírovou. Jsme tam přesně na 7.45 hodin a čekáme na východ slunce. Jednou nám i šampaňské zmrzlo.
Co teď vy osobně fotíte, máte nějaké téma?
Pomníčky. Zapomenuté, ukryté v lesích. Musím je hledat. Třeba ten, který je na místě tragické smrti dřevorubce pod Polomem. Ale jinak máme jako fotoklub povolený vstup do pralesa Mionší a ten je proto častou inspirací.
Vedete nyní kroniku fotoklubu. Kde jste se naučil takové vzorové písmo, jako by to psala učitelka?
Když jsem nastoupil po škole v roce 1963 na polesí v Horní Lomné, dostal jsem na starosti čtyři výplatnice. Takové kroužky v nich byly a plno údajů nutných k vyplnění. Když jsem to udělal, nadřízený mi řekl, že by to po mě nikdo nepřečetl, že ráno je uzávěrka a že to musí být téměř kaligraficky. Tak jsem ty čtyři výplatnice psal stále dokola až do večera. To mě vyškolilo.
Jana
Komentáře
