NÝDEK Závodně hrával fotbal, hokej a florbal, v němž to dotáhl dokonce až do extraligy. Teď sportovního všeuměla Tomáše Suszku z Nýdku (27 let), partnera třinecké florbalistky Vladimíry Skalíkové, pohltilo překážkové běhání.
Kterým sportem jste začal, fotbalem nebo hokejem?
Hokejem. Zatímco většina kluků začala v pěti šesti letech, já až někdy v devíti desíti, takže docela pozdě. Do třinácti let jsem hrál za Třinec, pak ještě dva roky v Českém Těšíně, do starších žáků. Nastupoval jsem většinou v útoku.
V patnácti jste s hokejem skoncoval?
Jelikož jsem začal tak pozdě, klukům jsem nestíhal v bruslení. Byli na tom daleko lépe než já, ty rozdíly byly patrné. Navíc nás začali docela ředit, ve starších žácích nás začínalo třicet, do staršího dorostu se dostalo jen pět hráčů, ostatní přišli z různých koutů republiky.
Přeorientoval jste se na fotbal?
Jelikož bydlím v Nýdku, fotbal jsem hrával vždycky. Na vesnici ho hrál v podstatě každý, ani já nebyl výjimka. od patnácti let až do staršího dorostu, tedy do 18 let jsem chytal za Třinec.
V osmnácti jste si řekl, tohle by stačilo?
Kolikrát čím je člověk starší, tím více se jeho priority posouvají jiným směrem. Chytání přestalo být mou zálibou. Když člověka něco přestane bavit, už by to neměl dělat.
Takže jste znovu změnil sportovní odvětví a začal hrát florbal?
Florbal jsem hrával souběžně s fotbalem. Někdy v patnácti mě oslovil pan Bíbr, zda bych nechtěl hrát za Třinec. Povedlo se mi v Třinci odehrát půl roku v extralize mužů, nastupoval jsem s Curneym i Krzyžánkem, kteří teď hrají v Mladé Boleslavi. Když pak florbal v Třinci skončil, tři roky jsem hrál mužskou extraligu v Havířově za Torpedo a poté ještě rok za Pepino Ostrava. Byl jsem obránce.
Co vás vedlo k tomu, že jste to coby extraligový florbalista zabalil?
Jelikož bydlím v Nýdku a neměl jsem v úmyslu se někam stěhovat, florbal byl pro mě náročný v tom, že jsem musel dojíždět. Požadovali, ať jezdím na tréninky každý den, což bylo neúnosné. Ve čtyři jsem přišel z práce, vyrazil jsem na trénink do Ostravy a vrátil se někdy před půlnocí. Jednoho dne jsem si řekl dost. S florbalem jsem ale prožil krásné chvíle. Zahrál jsem si play-off v napráskané hale, hráli jsme proti Tatranu Střešovice.
Teď občas vypomůžete fotbalovému Nýdku, naskočíte v útoku.
Fotbal mě baví, protože v Nýdku je skvělý kolektiv, rád mezi kluky chodím. Jsem soutěživý typ, navíc užijeme spoustu legrace.
Vrátil jste se také k hokeji.
Už tři roky hraji za Nebory amatérskou Kopřivnickou ligu. V zimě se moc běhat nedá, a protože nemám do čeho píchnout, hraji hokej a udržuji se tak v kondici.
Očividně jste zhubl. Kolik kilogramů jste shodil?
Po hokejové sezoně jsem dal dolů asi deset kilogramů. Šlo to docela snadno, stačilo trochu upravit jídelníček. Základem je nepít alkohol, dám si jedno maximálně dvě piva, snažím se nejíst pečivo a tučná jídla. Sladké mám rád, ale jím je jen po závodě.
Sportem číslo jedna nyní pro vás je překážkové běhání. Jak jste se k němu dostal?
Úplnou náhodou. Přítelkyně nás přihlásila na závody, jenže mezitím otěhotněla. Trvala na tom, abych běžel. Na svých prvních závodech (na desetikilometrové trati bylo asi třicet různých překážek) jsem skončil třetí a to pro mě byla ta nejlepší startovní motivace, abych v tom pokračoval. Překážkové běhání, čili spartan race, je komplexní sport, docela se mi v něm daří.
Jak dlouho už běháte?
Jsou to tři roky. Běhání mě baví, přináší mi radost. Trénuji čtyřikrát pětkrát týdně, snažím se mít dva dny pauzu, protože pracuji manuálně a jsem deset hodin na nohou. Když jsem trénoval častěji, hůře jsem regeneroval a mé výsledky se nezlepšovaly.
Kolik kilometrů urazíte během tréninku?
Za čtyři dny jsem v kopcích na Valašsku najezdil zhruba 350 kilometrů. Bydlím v Nýdku, tudíž moje obvyklá tréninková trať vede na Čantoryji, do Ustroně, na Sošov. Za trénink zvládnu kolem třiceti kilometrů. Od picerky v Nýdku jsem u rozhledny na Čantoryji za necelých třicet minut. Chůzí to trvá půldruhé hodiny.
Foto: www.spartan-race.cz
Jak se vám letos daří?
Povedlo se mi vyhrát dva závody, v Hradci nad Moravicí jsem na desetikilometrové trati vyhrál s více než čtyřminutovým náskokem a pak také na Vaňkově kopci v Ostravě. Podstatné je neudělat na trati chybu, protože běžci jsme vesměs stejně dobří, ale kolikrát rozhoduje nějaká nezvládnutá překážka, za kterou jsou angličáky nebo časová penalizace. V srpnu se chystám na třídenní mistrovství ČR v Harrachově. Pokud se tam dobře umístím, nebo na nějakém kvalifikačním závodě, mám šanci jet na mistrovství Evropy.
Sportu se aktivně věnuje i vaše přítelkyně. S Vlaďkou vás spojil florbal?
Ano, přesně tak. Potkali jsme se v Havířově, za který jsme oba hráli. Vlaďka se přestěhovala do Nýdku a hraje za Třinec. A také v obraně jako já. Myslím si, že oba dva jsme hrozně aktivní, jezdíme na kole, teď už s téměř dvouletým synem Tobiášem. Vycházíme si vstříc, když jde na trénink či na zápas ona, hlídám já a opačně.
Co jednou vyroste z malého Tobiáše – fotbalista, hokejista, florbalista nebo běžec?
Snad si jednou dobře vybere. Já sám jsem rád, že jsem těch sportů zkusil tolik. Myslím si, že teď z toho v běhání těžím.
Foto: www.spartan-race.cz
Komentáře
